Termín whistleblowing (z angl. "to blow the whistle", tj. doslova "zahvízdat na píšťalku") se v anglosaských zemích začal používat v 70. letech 20. století pro upozorňování na podezřelé nebo trestné jednání na pracovišti. V principu jde o to, že stávající nebo bývalí zaměstnanci nějaké organizace upozorňují na nekalé praktiky na pracovišti a obracejí se na instituce nebo orgány, které mohou oznamovanou skutečnost, zpravidla ohrožující veřejnost a jdoucí proti veřejnému zájmu, prověřit a případně zakročit. Zaměstnanci se totiž o nekalých jednáních dozví často mezi prvními a mohou na ně upozornit. Zaměstnanec však v takové situaci čelí otázce, zda porušit loajalitu a důvěrnost vůči svému kolegovi, nadřízenému, popř. zaměstnavateli, a reálně tak ohrozit jeho či své postavení, nebo zda upřednostnit ochranu veřejného zájmu. Hlavním smyslem whistleblowingu je tedy zabránit nekalému jednání a předejít negativním důsledkům takového jednání.
V České republice doposud neexistuje žádný právní předpis, který by komplexně upravoval problematiku oznamovatelů nekalých jednání. Naproti tomu má aktuálně úpravu týkající se ochrany oznamovatelů řada členských států Evropské unie, např. Francie, Maďarsko, Irsko, Itálie, Litva, Malta, Nizozemsko, Slovensko, Švédsko či Velká Británie. V ostatních státech je ochrana poskytována jenom částečně nebo platí pouze pro určité sektory či kategorii zaměstnanců. Současná dílčí právní úprava je v České republice roztříštěna do několika různých právních předpisů. Částečnou právní ochranu oznamovatelů nalezneme například v zákoníku práce, dále ve správním řádu, zákoně o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, trestním zákoníku, zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob či ve služebním zákoně. Za velmi významné lze považovat ustanovení zákoníku práce stanovující taxativní důvody pro ukončení pracovního poměru, taktéž ochranu před přeložením na jinou práci. Dále se jedná především o obecná ustanovení zajištující férový přístup k zaměstnancům nebo stanovující právo či povinnost oznamovat protiprávní jednání. Trestní zákoník stanovuje povinnost oznámit některé trestné činy, trestní řád pak zakotvuje ochranu svědka. Dle správního řádu jsou pak správní orgány povinny přijímat anonymní podněty.
V současné době upravuje otázku whistleblowingu nařízení vlády č. 145/2015 Sb., o opatřeních souvisejících s oznamováním podezření ze spáchání protiprávního jednání ve služebním úřadu účinné od července 2015. Jde o prováděcí předpis k zákonu č. 234/2014 Sb., o státní službě. Toto vládní nařízení provádí zákon o státní službě a vztahuje se tedy jen na zaměstnance ve státní službě. Státní zaměstnanec, který oznámí podezření ze spáchání protiprávního jednání představeným, státním zaměstnancem, jiným zaměstnancem nebo osobou ve služebním poměru výkonu státní služby, a to i anonymně, nesmí být v souvislosti s tímto jednáním postižen, znevýhodněn nebo vystaven nátlaku. Nařízení ustanovuje prošetřovatele, který přijímá oznámení a prošetřuje v nich obsažená doporučení.
Pro finanční sektor lze nalézt definici whistleblowingu ve vyhlášce ČNB č. 163/2014, v níž je whistleblowing definován jako "mechanismus sdělování významných obav zaměstnanců ohledně funkčnosti a efektivnosti řídicího a kontrolního systému, který je zaměstnancům dostupný a zajišťuje zachování jejich důvěrnosti".
Na úrovni evropského práva byla přijata nová evropská úprava whistleblowingu ve formě směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále také jen "Směrnice"). Členské státy jsou povinny požadavky Směrnice upravit do vnitrostátních právních řádů ve lhůtě do 17. prosince 2021. Směrnice chrání osoby, které oznámí Směrnicí stanovená porušení práva Evropské unie v taxativně stanovených oblastech jako zadávání veřejných zakázek, finančních služeb, předcházení praní špinavých peněz apod., porušení ohrožující finanční zájmy Evropské unie a porušení týkající se vnitřního trhu včetně porušení pravidel hospodářské soutěže a státní podpory. Členské státy Evropské unie mohou rozšířit uplatňování vnitrostátních předpisů na další oblasti. Směrnice se vztahuje jak na osoby pracující ve veřejném, tak i v soukromém sektoru, které získaly informace o porušení práva Evropské unie v pracovním kontextu. Dále se vztahuje i na veškeré osoby, které pracují pod dohledem a podle pokynů zhotovitelů, subdodavatelů a dodavatelů. Z hlediska korporátní compliance (tzv. Corporate compliance) je zásadní, že právními subjekty v soukromém sektoru s povinností zavést vhodné…
