Oproti konstrukci odpovědnosti zaměstnance za škodu,
která spočívá na zavinění zaměstnance, je odpovědnost zaměstnavatele
konstruována jako odpovědnost objektivní. To znamená, že v případě
vzniku škody na straně zaměstnance nejen že zaměstnanec nemusí prokazovat, že
zaměstnavatel porušil své povinnosti zaviněně (z nedbalosti či úmyslně),
dokonce ani sám zaměstnavatel nemusí své povinnosti vůbec porušit, aby se stal
odpovědným zaměstnanci za škodu.
Jelikož však nelze po zaměstnavateli spravedlivě
požadovat, aby hradil veškerou škodu způsobenou zaměstnanci třetími osobami,
upravuje pro tyto účely zákoník práce ve svém
§ 271 institut tzv. regresní
náhrady. Podstatou regresní náhrady je možnost zaměstnavatele, který
nahradil zaměstnanci škodu, uplatnit právo na náhradu vůči tomu, kdo
zaměstnanci tuto škodu skutečně způsobil (tedy proti tomu, kdo porušil své
povinnosti, v jejichž důsledku vznikla zaměstnanci škoda). Rozsah náhrady
škody, kterou takto může zaměstnavatel požadovat, musí odpovídat míře
odpovědnosti vůči zaměstnanci. Jinými slovy, zaměstnavatel nemůže požadovat po
třetí osobě, která škodu způsobila, více, než je obsahem této odpovědnosti.
Příklad:
Například zaměstnanec pracuje v prodejně zaměstnavatele, kde mu
jednoho dne nespokojený zákazník poškodí oděv a rozbije jeho soukromý mobilní
telefon. V této situaci zaměstnanec požaduje náhradu škody po zaměstnavateli.
Jelikož je zaměstnavatel objektivně odpovědný za porušení právních povinností i
ze stran třetích osob, je povinen zaměstnanci náhradu škody poskytnout.
Nicméně, zaměstnavatel je v této situaci oprávněn požadovat po zákazníkovi,
který škodu způsobil, regresní náhradu (ve stejném rozsahu, jaký může požadovat
zaměstnanec).
Ostatní prvky odpovědnosti zaměstnavatele se v zásadě
neliší od odpovědnosti zaměstnance. Zaměstnavatel je tak povinen nahradit
zaměstnanci škodu v penězích, pokud ji neodčiní uvedením v předešlý stav. Pokud
zaměstnavatel prokáže, že škodu zavinil i poškozený zaměstnanec, jeho
odpovědnost se poměrně omezí.
Zákoník práce upravuje následující druhy odpovědnosti
zaměstnance za škodu, a to obecnou odpovědnost, odpovědnost při odvracení
škody, odpovědnost za škodu na odložených věcech a odpovědnost za škodu při
pracovních úrazech a nemocech z povolání
Nahoru1. Obecná odpovědnost za škodu
Dle zákoníku práce odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci
za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti
dobrým mravům (§ 265 ZP). Zaměstnavatel
tedy bude odpovědný zaměstnanci, pouze pokud odpovědnostní vztah bude vykazovat
tyto znaky:
- vznik škody,
- porušení právních povinností (úmyslné jednání proti dobrým
mravům),
- příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením právních
povinností (úmyslným jednáním proti dobrým mravům).
Důsledkem konstrukce odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu jako objektivní je, že zaměstnavatel je odpovědný za porušení právních
povinností ze strany kohokoliv (nejen ze své strany). Jako podmínka vzniku
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vždy platí, že ke škodě zaměstnance musí
dojít při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 498/2000
Podle ustanovení
§ 265 odst. 1 zákoníku
práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která
zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,
jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání
proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Okolnost, zda právní povinnosti
porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití
zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez
jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je,
že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním.
Zákoník práce dále výslovně stanoví, že zaměstnavatel
odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních
povinností, v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele, jiní zaměstnanci
jednající jeho jménem (§ 265 odst. 2
ZP).
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 498/2000
Podle ustanovení
§ 265 odst. 2 zákoníku
práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla
i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za
předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci
plnění úkolů zaměstnavatele.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2023/2004
V této souvislosti například Nejvyšší soud ČR stanovil, že pokud
zaměstnanec zaplatil vyšší daň z příjmů fyzických osob jenom proto, že mu
zaměstnavatel vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti náležející mu za delší časové období po lhůtě splatnosti
jednorázově, vznikla tím zaměstnanci škoda, za kterou zaměstnavatel
odpovídá.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1491/2002
Nejvyšší soud řešil i otázku odpovědnosti při nevydání potvrzení o
zaměstnání. Pokud zaměstnavatel nesplnil povinnost vydat zaměstnanci potvrzení
o zaměstnání, odpovídá mu za škodu tím vzniklou. Škoda, kterou je zaměstnavatel
povinen zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance u
jiného zaměstnavatele, jestliže s ním tento zaměstnavatel odmítl bez předložení
potvrzení o zaměstnání uzavřít pracovní smlouvu.
Naopak zákoník práce v
§ 265 odst. 3výslovně
vylučuje odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na:
- dopravním prostředku, kterého zaměstnanec použil při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez souhlasu
zaměstnavatele,
- nářadí, zařízeních a předmětech zaměstnance potřebných pro výkon
práce, které zaměstnanec použil bez souhlasu zaměstnavatele.
Nahoru2. Odpovědnost při odvracení škody
Jako protipól odpovědnosti zaměstnance za nesplnění
povinnosti k odvrácení škody stanoví zákoník práce odpovědnost zaměstnavatele
pro případ, kdy zaměstnanec utrpěl věcnou škodu při odvracení škody
hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí hrozící životu či zdraví. Podmínkou však
je, aby škoda nevznikla úmyslným jednáním zaměstnance a zaměstnanec si počínal
způsobem přiměřeným okolnostem (§ 266
ZP). Vzhledem ke skutečnosti, že tento typ odpovědnosti se vztahuje
k mimořádným událostem, není častým předmětem rozhodovací praxe soudů.
Nahoru3. Odpovědnost za škodu na odložených věcech
Dalším druhem odpovědnosti zaměstnavatele je
odpovědnost za škodu na odložených věcech (§ 267 ZP). Zaměstnavatel tak odpovídá svému
zaměstnanci za škodu na věcech, které zaměstnanec obvykle nosí do práce.
V takovém případě odpovídá zaměstnavatel bez omezení.
Podmínky případné odpovědnosti zaměstnavatele se tedy
vztahují především k věcem, které si zaměstnanec obvykle přináší do práce.
Zaměstnavatel odpovídá pouze za věci:
odnosné (odpovědnost nelze vztáhnout např. na automobil
zaměstnance), které se
obvykle nosí do práce (tedy např. aktovka, nikoliv však
drahý náhrdelník, zejména jedná-li se o dělnické profese) a které
zaměstnanec
uložil na místě k tomu určeném nebo obvyklém (např.
zaměstnancova skříňka)
věci musí být dále odloženy zaměstnancem při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, zaměstnavatel například
nebude odpovídat zaměstnanci, který si věci odložil po skončení pracovní doby v
době, kdy již na pracovišti nebyl oprávněn pobývat.
V praxi nebývá příliš výkladových problémů s tímto typem
odpovědnosti. Ve Sborníku stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR, ČSR a SSR byl
publikován judikát, který se týkal dokonce odcizení kalkulačky. Dle příslušného
rozhodnutí za škodu způsobenou odcizením přenosné kalkulačky, odložené u
zaměstnavatele při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,
odpovídá zaměstnavatel podle ustanovení
§ 267 zákoníku práce.
Naopak, pokud se jedná o věci, které zaměstnanec
obvykle do práce nenosí, odpovídá zaměstnavatel pouze do částky 10
000 Kč. Zákoník práce však stanoví výjimky z omezené odpovědnosti
zaměstnavatele pro případ, že škodu na těchto věcech způsobil jiný
zaměstnanec nebo došlo-li ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal
do zvláštní úschovy. V těchto případech hradí zaměstnavatel zaměstnanci
škodu v plné výši (§ 268 odst. 2
ZP).
Aby se zaměstnanec mohl úspěšně domáhat náhrady škody, musí její
vznik ohlásit zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15
dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl. Pokud zaměstnanec tuto povinnost
nesplní, jeho právo na náhradu škody zanikne.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě 16 Co 94/87
V této souvislosti však bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ostravě,
že ve zmiňované lhůtě nemá zaměstnanec zároveň povinnost uplatnit nárok
na…