Přestože zákoník práce vychází ze základní zásady
obsažené v
§ 40, podle které obsah pracovního
poměru je možné změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na
jeho změně, připouští zároveň v tomtéž ustanovení výjimku z tohoto
pravidla, jestliže stanoví, že: konat práce jiného druhu, než byly
sjednány v pracovní smlouvě, je zaměstnanec povinen jen v případech uvedených v
tomto zákoně. Problematika možnosti či dokonce povinnosti zaměstnavatele
svým jednostranným opatřením převést zaměstnance na jinou práci, byť pouze v
zákonem stanovených případech, je odbornou veřejností dlouhodobě diskutována a
někdy vnímána jako nedobrovolný výkon nucené práce zaměstnancem, a to
přesto, že pracovní poměr a jeho obsah je výrazem smluvního ujednání mezi jeho
smluvními stranami. Proto se v případech, kdy zaměstnanec z důvodů uvedených v
zákoně nadále nemůže vykonávat dosavadní práci, popřípadě ji nemůže konat za
stávajících podmínek, nabízí otázka, zda by zákon neměl v těchto případech
stanovit zaměstnavateli vůči zaměstnanci pouze nabídkovou povinnost k
převedení na jinou práci a ponechat na vůli zaměstnance, zda nabídku akceptuje
či nikoli. Legitimní úvahy nad takovou právní úpravou provázely přípravu
zákoníku práce účinného od 1. ledna 2007, avšak nakonec byl institut převedení
zaměstnance na jinou práci ponechán a jeho právní úprava převzata z prvého
zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb. zrušeného k 31. 12. 2006) jen s drobnými
změnami (viz převedení zaměstnance v případě prostoje, které je již možné jen s
jeho souhlasem).
Jak je to tedy s převedením zaměstnance na jinou práci
podle zákoníku práce? Kdy je zaměstnavatel povinen jej převést a kdy tak může
učinit? Tyto otázky zákoník práce řeší v
§ 41.
Povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na
jinou práci, a to i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil, je stanovena v
§ 41 odst. 1 zákoníku práce pouze v
těchto případech:
pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle
lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo
rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává,
dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci;
nesmí-li podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem
pracovně-lékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který
lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz,
onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo
dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany
veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice;
koná-li těhotná zaměstnankyně, zaměstnankyně, která kojí, nebo
zaměstnankyně-matka do konce devátého měsíce po porodu práci, kterou nesmějí
být tyto zaměstnankyně zaměstnávány nebo která podle lékařského posudku
ohrožuje její těhotenství nebo mateřství;
jestliže to je nutné podle lékařského posudku vydaného
poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného orgánu
ochrany veřejného zdraví v zájmu ochrany zdraví jiných fyzických osob před
infekčním onemocněním;
jestliže je toho třeba podle pravomocného rozhodnutí
soudu nebo správního úřadu, jiného státního orgánu nebo orgánu územního
samosprávného celku;
je-li zaměstnanec pracující v noci na základě lékařského posudku
vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb uznán nezpůsobilým pro
noční práci;
požádá-li o převedení těhotná zaměstnankyně,
zaměstnankyně, která kojí, nebo zaměstnankyně-matka do konce devátého měsíce po
porodu, která pracuje v noci.
Ve všech uvedených případech se jedná o závažné
důvody pro převedení zaměstnance na jinou práci, které spočívají převážně v
osobě zaměstnance a které dočasně nebo i trvale vylučují, aby zaměstnanec
nadále vykonával dosavadní práci a plnil povinnosti s výkonem takové práce
spojené. Veřejný zájem zde vyžaduje, aby k ochraně zaměstnance samotného,
popřípadě k ochraně jiných osob nebo majetku, byl zaměstnanec zproštěn plnění
povinností konat práci, k níž se smluvně svému zaměstnavateli zavázal. Proto
zákon zaměstnavateli ukládá převést zaměstnance z těchto důvodů na jinou
práci, a to i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil. K uvedeným důvodům
převedení - viz dále.
NahoruDůvody ad a), b) a f)
Jediným relevantním podkladem pro převedení zaměstnance
na jinou práci je v těchto případech lékařský posudek vydaný poskytovatelem
pracovnělékařských služeb (smluvním lékařem) nebo rozhodnutí příslušného
správního orgánu, který tento posudek přezkoumává (dále jen lékařský
posudek). Právní úprava lékařských posudků je obsažena v zákoně č. 373/2011
Sb., o specifických zdravotních službách. Aby tedy vznikla zaměstnavateli
povinnost k převedení zaměstnance na jinou práci, musí z lékařského posudku
jednoznačně vyplývat, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zaměstnanec:
pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci,
nebo
nesmí dosavadní práci dále konat pro pracovní úraz,
onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, nebo
byl uznán nezpůsobilým pro výkon noční práce, jde-li o
zaměstnance pracujícího v noci.
Lékařský posudek se zcela shodným posudkovým závěrem
(viz ad 1. nebo ad 2.) však zároveň dává zaměstnavateli možnost dát
zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodů uvedených v
§ 52 písm. d) a e) zákoníku práce.
Je proto na uvážení zaměstnavatele, jak bude vůči zaměstnanci po obdržení
takového lékařského posudku postupovat, tedy zda jeho převedením na jinou práci
či výpovědí, popřípadě kombinací obou těchto opatření současně tím, že
zaměstnance převede na jinou práci na dobu do skončení jeho pracovního poměru.
V souvislosti s novou právní úpravou pracovnělékařských služeb (zákonem č.
373/2011 Sb. a vyhláškou Ministerstva zdravotnictví. č. 79/2013 Sb.) je třeba
upozornit, že lékařský posudek, který je prakticky vždy výsledkem lékařské
prohlídky, nemusí předkládat vždy pouze zaměstnanec zaměstnavateli, ale i
zaměstnavatel je oprávněn vyžádat si provedení mimořádné pracovnělékařské
prohlídky konkrétního zaměstnance, má-li pochybnost, zda je tento zaměstnanec
stále plně zdravotně způsobilý pro výkon sjednané práce. Zaměstnanec je povinen
se takové pracovnělékařské prohlídce podrobit pod sankcí za porušení jeho
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci.
Zákoník práce v
§ 41 (na rozdíl od situace uvedené v
§ 56 odst. 1 písm. a) týkající se
možnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem) nestanoví ke
splnění povinnosti zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci poté, kdy
obdržel lékařský posudek, žádnou lhůtu a zaměstnavatel by tak měl reagovat
bezprostředně. Rozhodně však zaměstnanec od okamžiku předložení tohoto
lékařského posudku nesmí již dosavadní práci vykonávat a zaměstnavatel mu ji
proto nesmí přidělovat. Nastává překážka v práci, která - byť vyvolána z důvodů
na straně zaměstnance - se může stát v důsledku nesplnění povinnosti převést
jej na jinou pro něho vhodnou práci překážkou na straně zaměstnavatele.
V otázce, která není zákonem výslovně upravena, zda
totiž zaměstnanci po dobu trvání takové překážky v práci (tedy do doby jeho
převedení na jinou pro něho vhodnou práci, popřípadě do skončení pracovního
poměru) přísluší náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku, je
třeba rozlišovat dvě situace, a to zda:
zaměstnanec je vůbec objektivně s ohledem ke svému zdravotnímu
stavu schopen i po případném převedení na jinou práci takovou práci u
zaměstnavatele vykonávat (při posouzení této otázky z hlediska zdravotní
způsobilosti musí zaměstnavatel spolupracovat s poskytovatelem
pracovnělékařských služeb), nebo
zaměstnavatel žádnou vhodnou práci pro zaměstnance nemá nebo
takovou práci sice má, avšak zaměstnance na ni přesto nepřevede,
kdy podle názoru autora tohoto článku v prvém případě, není-li
převedení zaměstnance možné pro jeho zdravotní nezpůsobilost vykonávat
jakoukoli jinou práci, by nebylo spravedlivé požadovat, aby mu zaměstnavatel v
této situaci poskytoval náhradu mzdy nebo platu (snad s výjimkou situace, kdy
zaměstnanec nesmí dosavadní práci vykonávat pro pracovní úraz nebo onemocnění
nemocí z povolání, za které zaměstnavatel odpovídá), zatímco ve druhém případě,
kdy je zaměstnanec připraven a schopen konat jinou pro něho vhodnou práci u
zaměstnavatele, avšak ten takovou práci pro zaměstnance nemá nebo jej na ni
nepřevede, by náhrada mzdy nebo platu měla zaměstnanci od zaměstnavatele
příslušet, přičemž v těchto případech asi nezbývá než pracovní poměr
ukončit.
Relativně samostatným důvodem uvedeným pod písm. f) a
odlišným od prvých dvou (ad a) a b), který zakládá povinnost zaměstnavatele
převést zaměstnance na jinou práci, je případ, kdy zaměstnanec dosáhl na
pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví
nejvyšší přípustné expozice (viz § 4 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb.,
o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění pozdějších předpisů). V tomto případě
se obecně předpokládá, že zaměstnavatel vždy musí zajistit převedení
zaměstnance na jinou, pro něho vhodnou práci, neboť s touto skutečností musel
předem počítat s ohledem na předvídatelnost uplynutí stanovené expoziční doby u
konkrétního zaměstnance. Nedojde-li k převedení a zaměstnanec nemůže pro
expozici dále tutéž práci vykonávat, půjde jednoznačně o překážku v práci na
straně zaměstnavatele s náhradou mzdy podle
§ 208 zákoníku práce.
Dojde-li převedením zaměstnance na jinou práci k
poklesu jeho výdělku (mzdy nebo platu), přísluší mu, avšak pouze v níže
uvedených případech:
- - náhrada za ztrátu na výdělku podle
§ 371 zákoníku práce, jestliže byl
převeden z důvodu pracovního úrazu nebo onemocnění nemocí z povolání;
- - doplatek ke mzdě nebo platu do průměrného výdělku podle
§ 139 odst. 1 písm. a) zákoníku
práce, jestliže byl převeden z důvodu ohrožení nemocí z povolání nebo pro
dosažení nejvyšší přípustné expozice.
Pokud jde o situaci, kdy zaměstnanec pracující v
noci, tj. podle
§ 78 odst. 1 písm. k) zákoníku
práce zaměstnanec, který odpracuje během noční doby (22.00 až 06.00 hod.)
nejméně 3 hodiny ze své pracovní doby v rámci 24 hodin po sobě jdoucích v
…