Jsou-li splněny výše uvedené předpoklady vzniku
odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem, pak vznikne-li zaměstnanci v
důsledku pracovního úrazu škoda, je zaměstnavatel povinen tuto škodu uhradit.
Ve smyslu
§ 369 zákoníku práce se jedná o náhradu za
ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění,
účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcnou škodu. Po tomto výčtu
jednotlivých nároků se zaměříme na první z nich, náhradu za ztrátu na výdělku
po dobu pracovní neschopnosti.
Vznikne-li v důsledku pracovního úrazu pracovní
neschopnost, je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci náhradu za ztrátu
na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle
§ 370 zákoníku práce. Podle tohoto
ustanovení činí náhrada rozdíl mezi průměrným výdělkem zaměstnance před
vznikem škody způsobené pracovním úrazem a plnou výší náhrady mzdy nebo
platu podle
§ 192 zákoníku práce a plnou výší
nemocenského. Podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění
zákona č. 347/2010 Sb., jsou nemocenské dávky poskytovány až od dvacátého
druhého dne pracovní neschopnosti, neboť do tohoto dne pracovní neschopnosti je
zaměstnanci s výjimkou prvních třech kalendářních dnů poskytována od
zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu. Zaměstnanec, který je v pracovní
neschopnosti z důvodu pracovního úrazu, má však z důvodu, aby nedošlo k jeho
poškození, i po dobu prvních třech kalendářních dnů dočasné pracovní
neschopnosti ve smyslu
§ 370 odst. 1 zákoníku práce nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku.
Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti vychází zaměstnavatel z průměrného výdělku před vznikem
škody, kterým je buď průměrný výdělek z předchozího kalendářního
čtvrtletí, nebo podle
§ 382 odst. 1 zákoníku práce průměrný
výdělek z předchozího kalendářního roku podle toho, které rozhodné období
je pro zaměstnance výhodnější. Po dobu 21 kalendářních dnů dočasné pracovní
neschopnosti přísluší zaměstnanci předmětná náhrada ve výši rozdílu mezi
průměrným výdělkem před vznikem škody a náhradou mzdy. Zaměstnavatel tedy
všechny podklady pro výpočet zná a zaměstnanec mu, kromě již zmíněné
neschopenky, nemusí žádný doklad předkládat.
Aby měl však zaměstnanec na náhradu za ztrátu na
výdělku nárok, musí být z neschopenky patrné, že je pracovní neschopnost v
důsledku pracovního úrazu. Vzhledem k tomu, že zaměstnavateli musí být
okolnosti pracovního úrazu známy (musí ve smyslu
§ 105 odst. 1 zákoníku práce objasnit jeho
příčiny a okolnosti vzniku), neměl by vznikat problém s uvedením diagnózy na
neschopence, což se někdy stává. Trvá-li pracovní neschopnost déle než 21
kalendářních dnů, je zaměstnavatel povinen zaslat správě sociálního zabezpečení
doklad o trvání dočasné pracovní neschopnosti, neboť od 22. dne pracovní
neschopnosti již není zaměstnanci poskytována náhrada mzdy, ale nemocenské,
které vyplácí právě tato správa. Aby mohl zaměstnavatel vypočítávat dále
náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, musí mu být výše
nemocenských dávek známa. Tento doklad tudíž musí zaměstnanec zaměstnavateli
předložit.
Pokud by se jednalo o situaci, kdy by byl po skončení
pracovní neschopnosti zaměstnanci přiznán invalidní důchod, pak protože je jeho
výše rozhodná pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, musí zaměstnanec zaměstnavateli výši skutečně pobíraného důchodu
doložit.
Dalším dokladem, který musí být zaměstnavateli znám, je
případný lékařský posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče nebo
rozhodnutí příslušného právního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává,
podle kterého nesmí zaměstnanec dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz
[§ 41 odst. 1 písm. b) zákoníku
práce]. Tento posudek je pro zaměstnavatele závazný a je rozhodný pro
jeho povinnost převést případně zaměstnance na jinou, pro něho vhodnou práci.
Jestliže po skončení pracovní neschopnosti zaměstnavatel nemá pro zaměstnance
jinou vhodnou práci, na kterou by ho mohl převést, a z tohoto důvodu dojde ke
skončení pracovního poměru, pak, pracuje-li zaměstnanec u jiného
zaměstnavatele, u kterého dosahuje v důsledku pracovního úrazu nižší výdělek,
musí zaměstnavateli, který za škodu odpovídá, doložit výši tohoto
výdělku, aby mu mohl vypočítat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti.
V poslední řadě musí zaměstnanec, který nepracuje,
předložit zaměstnavateli doklad o tom, že je veden v evidenci úřadu práce
jako…