Povinnosti zaměstnavatele při vzniku a odškodňování pracovních úrazů - 1. část

     Povinnosti zaměstnavatele při vzniku pracovního úrazu a jeho odškodnění jsou v současné době obsaženy v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu.

     Na systému odškodňování pracovních úrazů se podílejí tři základní systémy. Jde o nemocenské dávky a invalidní důchody pobírané v souvislosti s pracovním úrazem, které jsou poskytovány ze systému sociálního zabezpečení prostřednictvím správy sociálního zabezpečení. Zdravotní péče je hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění prostřednictvím zdravotních pojišťoven. Tyto systémy jsou obecné, tj., v podstatě nerozlišující, zda úraz vznikl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nebo z obecných příčin. Speciálním systémem je odškodňování pracovních úrazů podle zákoníku práce, který spolu s výše uvedenými systémy tvoří komplementární systém, ze kterého je poškozeným zaměstnancům v případě utrpění pracovního úrazu poskytováno zabezpečení.

     Odpovědnost zaměstnavatele v souvislosti s pracovním úrazem je úzce svázána s povinnostmi, které mu vyplývají z plnění úkolů na poli bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Cílem zákonné úpravy této v této oblasti je působit na snižování úrazovosti a nepřenášení rizik vyplývajících z pracovního procesu na samotné zaměstnance, neboť účastníci pracovněprávního vztahu, kterými jsou zaměstnanec a zaměstnavatel, nemají ve svých právech a povinnostech rovné postavení. Zaměstnavatel má proto zejména za povinnost průběžně vyhodnocovat rizika, vhodnou organizací práce a přijímáním opatření zajistit, aby bylo rizikům předcházeno, a pokud vznikají, pak musí činit opatření k jejich odstraňování nebo alespoň minimalizaci.

     Kromě jednotlivých ustanovení zákoníku práce jsou další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy upraveny zákonem č. 309/2006 Sb., o zajištění daších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Při přijímání a provádění technických, organizačních a jiných opatření se musí řídit určitými zásadami vyplývajícími zejména z § 102 až 104 zákoníku práce a prováděcími právními předpisy, které byly v této souvislosti vydány. Jsou jimi např.:

• nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci,

• nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí,

• nařízení vlády č. 11/2002 Sb., který se stanoví vzhled a umístění bezpečnostních značek a signálů,

• nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí,

• nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků.

     Byla vydána i další nařízení vlády, která upravují pracovní postupy v konkrétních oborech činnost i, jako jsou:

• nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky,

• nařízení vlády č. 28/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci v lese,

• nařízení vlády č. 27/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci související s chovem zvířat,

• nařízení vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky,

• nařízení vlády č. 406/2004 Sb., o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu,

• nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích.

     I přes dodržení všech právních předpisů, které bezpečnost a ochranu zdraví při práci upravují, nelze vyloučit, že k pracovnímu úrazu dojde. Povinnost zaměstnavatele při odškodňování pracovních úrazů je založena na principu jeho objektivní odpovědnosti za škodu, ke které v souvislosti s pracovním úrazem dojde, a to při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, samozřejmě, pokud se zaměstnavatel své odpovědnosti nezprostí z důvodu, který je v zákoníku práce výslovně uveden.

     Objektivní odpovědnost zaměstnavatele znamená, že je nerozhodné, zda se zaměstnavatel dopustil porušení povinností vyplývajících z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo zda pracovní úraz zavinil. Zaměstnavatel tudíž odpovídá za škodu i v případě, že veškeré povinnosti, které mu vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, dodržel.

     Ne každý úraz, který vznikne u zaměstnavatele, musí být nutně úrazem pracovním. Ve smyslu § 380 odst. 1 zákoníku práce je pracovním úrazem poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zákoník práce v zásadě převzal používanou soudní judikaturu. Pracovním úrazem je tak myšleno nejen tělesné zranění zaměstnance, které nastalo nezávisle na jeho vůli, ale jakékoli porušení zdraví, k němuž došlo nezávisle na vůli poškozeného, jestliže toto porušení zdraví bylo způsobeno zevními vlivy, které jsou svou povahou krátkodobé, je-li zaměstnanec při práci, jíž není zvyklý a která je nepřiměřená jeho tělesným možnostem, nucen okamžitým, usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor a zvýšit tak náhle, neobvykle či nadměrně svou námahu.

     Za určitých podmínek lze uznat jako pracovní úraz i infarkt myokardu, kdy k poškození zdraví dochází při náhlém vypětí sil, velké námaze nebo úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé každodenně vykonávané práce, které však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi zaměstnanec nestačí. Bezprostřední příčinnou vyvolávající infarkt je totiž psychické trauma způsobené jednorázovým přetížením při plnění zvlášť obtížných úkonů nebo fyzické trauma způsobené neobvyklým jednorázovým fyzickým vypětím. Jako pracovní úraz lze také posoudit úraz, při němž došlo k poškození určité části těla, i když měl zaměstnanec s touto částí těla před tímto úrazem zdravotní potíže, neboť podle soudní judikatury sama existence určitého chorobného stavu, byť i latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je přímá příčinná souvislost a že tedy vyvolání tohoto chorobného stavu bylo způsobeno výkonem práce jako jednou z hlavních příčin. I v těchto případech se tedy úraz utrpěný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, bude posuzovat jako úraz pracovní.