Poskytnutí platebních karet zaměstnancům může mít pro zaměstnavatele řadu výhod. V případě pracovních cest mohou sloužit k úhradě ubytování, pohonných hmot nebo letenek, stravného a dalších souvisejících nákladů. Jako doplňující produkt může karta poskytnout například cestovní pojištění. Odpadá předávání hotovosti při zálohách na pracovní cesty. Díky internetovému bankovnictví má zaměstnavatel v podstatě aktuální přehled o tom, k jakým platbám zaměstnanec kartu použil. Karty tak mohou sloužit i jako preventivní opatření, které zabrání neoprávněnému nakládání s prostředky zaměstnavatele, například nastavením platebních limitů nebo možností zablokování karty v případě podezření na její zneužití. Na právní úpravu poskytování platebních karet zaměstnancům se zaměříme v tomto článku.
MODERNÍ VYUŽITÍ PLATEBNÍCH KARET U ZAMĚSTNANCŮ
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, hovoří o platební kartě na jediném místě, a to jen v souvislosti s poskytováním zálohy na cestovní náhrady při zahraniční pracovní cestě. V ustanovení § 183 odst. 2 ZP stanoví, že při zahraniční pracovní cestě může zaměstnavatel po dohodě se zaměstnancem poskytnout zálohu v cizí měně nebo její část též cestovním šekem nebo zapůjčením platební karty zaměstnavatele.
Skutečnost, že zákoník práce hovoří o platební kartě jen v souvislosti se zahraniční pracovní cestou, neznamená, že by platební karta nemohla být zaměstnanci zapůjčena též na vnitrostátní pracovní cestu. Dle ustanovení § 183 odst. 1 ZP totiž platí, že zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci zúčtovatelnou zálohu až do předpokládané výše cestovních náhrad, pokud se se zaměstnancem nedohodne, že záloha nebude poskytnuta. Formu zálohy přitom zákoník práce již nespecifikuje, nemusí být tedy nutně poskytnuta jen ve formě bankovek či mincí, ale může se jednat právě o platební kartu.
Možnosti platebních karet jsou však širší a postupně přibývají další způsoby jejich využití. Kromě klasického hrazení zboží a služeb pro potřeby zaměstnavatele je též možné, aby karta sloužila namísto papírových stravenek. Místo podepisování formulářů zaměstnanci kontrolují jen zůstatek na kartě a v restauraci mohou zaplatit přesnou částku. Dále mohou karty sloužit jako pracovní benefit, zaměstnavatelé mohou tímto způsobem přispívat zaměstnancům například na návštěvy fitcenter, rekreačních středisek apod.
ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNANCE ZA PLATEBNÍ KARTU ZAMĚSTNAVATELE
Zaměstnavatelé, kteří poskytují zaměstnancům firemní platební karty, ať už z jakéhokoliv důvodu, mívají pochopitelnou snahu zvýšit svoji ochranu pro případ, že by zaměstnanec neoprávněně nakládal s prostředky na kartě. Za tím účelem někdy zaměstnavatelé přistupují k sepsání dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen "dohoda o hmotné odpovědnosti“), jejímž předmětem by, mimo další hodnoty, měla být právě i poskytnutá platební karta. Při uzavírání dohody o hmotné odpovědnosti však není nutné hodnoty, kterých se dohoda týká, jednotlivě uvádět. Dohoda o hmotné odpovědnosti totiž neomezuje odpovědnost zaměstnance jen na ty hodnoty, které mu jsou zaměstnavatelem svěřeny při uzavření této dohody. Dohodou o hmotné odpovědnosti přejímá zaměstnanec odpovědnost za schodek na jakýchkoli dalších hodnotách, které mu budou zaměstnavatelem svěřeny kdykoliv po uzavření této dohody, půjde-li o hodnoty, jež jsou způsobilé být předmětem dohody o hmotné odpovědnosti.
Výhody dohody o hmotné odpovědnosti pro zaměstnavatele spočívají zejména v tom, že zaměstnavatel zde nemá povinnost prokazovat zavinění zaměstnance, které se ze zákona předpokládá (zaměstnanec však má možnost dokázat, že schodek nezavinil). Navíc rozsah náhrady škody není limitován, a zaměstnanec tak odpovídá za schodek na svěřených hodnotách v plné výši.
Stěžejní otázkou tedy je, zda platební karta může být předmětem dohody o hmotné odpovědnosti. Zákoník práce stanoví dvě podmínky:
-
zaměstnanec má možnost osobně disponovat s hodnotami po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny,
-
svěřené hodnoty jsou předmětem obratu nebo oběhu (hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty).
U platební karty je zřejmé, že zaměstnanec bude mít možnost s kartou osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu karta byla svěřena. Tato podmínka bude tedy v podstatě vždy splněna.
Problém nastává u druhé podmínky. Platební karta totiž není předmětem obratu nebo oběhu. Nejedná se o hodnotu (zboží, zásoby), které by zaměstnanec například mohl prodávat v prostorách zaměstnavatele zákazníkům. Navíc odborná literatura dospěla též k závěru, že na platební kartě jako takové schodek ani nemůže vzniknout. Schodek je totiž rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování,…