Zvýšené náklady na stravu jako důsledek nemoci z
povolání
Dotaz č. 1
Zaměstnanec pobírá z důvodu nemoci z povolání tzv. náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V současné době je z
důvodu nemoci z povolání v pracovní neschopnosti a lékař mu nařídil dodržování
diety. Když se zaměstnanec obrátil na zaměstnavatele, zda mu náklady na tuto
dietu ve smyslu zákoníku práce uhradí, sdělil mu zaměstnavatel, že vzhledem k
tomu, že mu je dorovnávána mzda, nárok na úhradu nákladů na dietu mu
nevzniká.
Po dobu pracovní neschopnosti související s nemocí z
povolání nebo pracovním úrazem přísluší zaměstnanci ve smyslu
§ 370 zákoníku práce tzv. náhrada za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti, a to ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před
vznikem škody a plnou výší nemocenského. Dosahuje-li zaměstnanec po skončení
pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nižšího
výdělku, pak mu ve smyslu
§ 371 zákoníku práce přísluší tzv. náhrada za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která se poskytuje ve výši rozdílu
mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a dosahovaným výdělkem po pracovním
úrazu nebo zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo
částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu.
Je-li zaměstnanci v souvislosti s nemocí z povolání
nařízen určitý druh diety a vznikají-li mu v této souvislosti zvýšené náklady
na stravu, event. doplňky stravy, pak bude-li lékařem potvrzeno, že je
předmětná strava nezbytná k léčení zaměstnance nebo k tomu, aby nedošlo ke
zhoršení jeho zdravotního stavu, pak i náklady na ni je ve smyslu
§ 373 ZP odpovědný zaměstnavatel povinen
uhradit, neboť se jedná o účelně vynaložené náklady spojené s léčením.
To, že je zaměstnanci poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti nebo dokonce i náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, je v této souvislosti nerozhodné. Nárok na úhradu zvýšených
nákladů je samostatným nárokem, který přísluší za splnění podmínek i při
pobírání předmětných náhrad za ztrátu na výdělku. Jinak řečeno, jednotlivé
nároky uvedené v
§ 369 zákoníku práce se nevylučují. V této souvislosti je
však nutno upozornit, že zaměstnavatel uhradí zaměstnanci pouze rozdíl mezi
běžnými náklady na stravování a zvýšenými náklady spojenými s určitým druhem
diety. Účelně vynaložené náklady spojené s léčením přísluší tomu, kdo tyto
náklady vynaložil.
Zohledňování minimální mzdy při výpočtu náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti
Dotaz č. 2
Zaměstnankyně utrpěla pracovní úraz s trvalými následky, v
důsledku kterých již nemohla vykonávat dosavadní práci. Protože pro ni
zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci, došlo po skončení neschopnosti ze
strany zaměstnavatele ke ukončení pracovního poměru. Zaměstnankyně je již delší
dobu vedena u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání a zaměstnavatel jí
poskytuje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Jako
výdělek po úrazu jí však zohledňuje minimální mzdu. Zaměstnankyni se jeví
postup zaměstnavatele nespravedlivý, neboť žádnou mzdu nemá a navíc při každém
zvýšení minimální mzdy u ní dochází ke snížení předmětné náhrady za ztrátu na
výdělku.
Zohledňování minimální mzdy při výpočtu náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vychází již v současné době
z
§ 371 odst. 1 zákoníku práce. Obecně
platí, že došlo-li z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání k poklesu
výdělku zaměstnance, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytovat tzv.
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to ve výši
rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody
(valorizovaným) a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění
nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného
invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu.
U poškozených zaměstnanců, kteří nepracují a jsou
vedeni u úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání, bylo do doby nabytí účinnosti
zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, však problematické stanovit výši
předmětné náhrady za ztrátu na výdělku, neboť žádného výdělku po pracovním
úrazu nebo nemoci z povolání nedosahují (podpora v nezaměstnanosti se pro tyto
účely nepovažuje za výdělek). Z tohoto důvodu odpovědní zaměstnavatelé
přestávali náhradu za ztrátu na výdělku poškozeným v mnoha případech poskytovat
a poškození byli nuceni se obracet se svým nárokem na soud. Podle soudní
judikatury však nelze nárok poškozeného vázat pouze na to, že poškozený
zaměstnanec určitého výdělku dosahuje, neboť i když tomu tak není, škoda -
ztráta na výdělku - mu nepochybně vzniká.
Nelze však po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby
tuto ztrátu hradil v plné výši, ale je třeba vycházet z toho, že za výdělek po
pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání je třeba v tomto případě
považovat minimální mzdu, neboť tuto mzdu by si v každém případě musel
poškozený vydělat, kdyby pracoval. Při svém rozhodování vycházely soudy z toho,
že pro většinu poškozených je tento způsob výpočtu výhodný, neboť kdyby
pracovali, dosahovala by většina z nich pravděpodobně vyššího výdělku než
minimální mzdu a poskytovaná náhrada za ztrátu na výdělku by byla nižší, než je
tomu v případě, kdy je jim zohledňována minimální mzda. Navíc je nutno
zdůraznit, že poškození za uvedené situace nepracují, a proto jim nemůže být
náhrada za ztrátu na výdělku, spolu s případným invalidním důchodem,
poskytována ve stejné výši jako poškozeným, kteří za uvedené situace
pracují.
V této souvislosti je nutno dále konstatovat, že ke
zvýšení minimální mzdy dochází mimo jiné i z důvodu zvyšování průměrné mzdy v
národním hospodářství. Lze tedy dovodit, že kdyby poškozený pracoval,
nepochybně by i u něho došlo ke zvýšení dosahovaného výdělku, které by mělo za
následek snížení poskytované náhrady.
Stanovení průměrného výdělku pro účely odškodnění pracovního
úrazu
Dotaz č. 3
Zaměstnanec utrpěl pracovní úraz, který způsobil delší pracovní
neschopnost. Zaměstnavatel mu po skončení pracovní neschopnosti vyplatil tzv.
náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Zaměstnanec se
domnívá, že byl při výpočtu předmětné náhrady poškozen, neboť se mu při
stanovení průměrného výdělku před vznikem škody zohlednila pracovní
neschopnost, resp. ztráta na výdělku, která vznikla v období, ze kterého se mu
stanovil průměrný výdělek před vznikem škody. Započítává se do průměrného
výdělku i vyplacená částka, kterou zaměstnanec obdržel v souvislosti s
pracovním úrazem jako náhradu za bolest a ztížení společenského
uplatnění?
Průměrný výdělek se podle
§ 354 zákoníku práce zjišťuje k prvnímu dni kalendářního
měsíce následujícího po rozhodném období, kterým je v zásadě předchozí
kalendářní čtvrtletí. Pokud bylo nutné zjistit průměrný výdělek před 1. lednem
2007, tedy před nabytím účinnosti nového zákoníku práce, pak se tento průměrný
výdělek zjišťoval na základě zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní
pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů. I podle tohoto
zákona bylo rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, pokud
kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis zam ěstnavatele nestanovil, že v
případě náhrady škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání bude
rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, bude-li to pro zaměstnance
výhodnější. Není pravda, že by při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti docházelo k poškození zaměstnance z důvodu, že v
rozhodném období byl neschopen práce. Průměrný výdělek se totiž zjišťuje z
hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z doby odpracované v
rozhodném období a doba pracovní neschopnosti, kdy zaměstnanec výdělek
nepobírá, se mu do tohoto průměrného výdělku nezapočítává.
Zaměstnavatel však v uvedeném případu nepostupoval v
souladu s právním předpisem, jestliže vyplatil zaměstnanci náhradu škody
spočívající v ušlém výdělku bez jeho souhlasu jednorázově, neboť podle
§ 382 zákoníku práce je totiž povinen náhradu za ztrátu na
výdělku (po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti)
vyplácet pravidelně jednou měsíčně, pokud nebyl se zaměstnancem dohodnut
jiný způsob výplaty.
Finanční částku, kterou zaměstnanec obdržel jako
náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění na základě bodového
ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., nelze do průměrného
výdělku případně ani do výdělku dosahovaného po pracovním úrazu započítat,
neboť se ve smyslu
§ 109 zákoníku práce nejedná o výdělek (mzdu). Mzdou se
totiž rozumí…