Insolvenční zákon v souvislostech - 1. část

     V životě právnických i fyzických osob nastávají situace, kdy z nejrůznějších důvodů bohatnou (tvorba zisku, dary, výhry apod.), tedy se stávají solventními, rovněž však přicházejí i situace, kdy chudnou (různá podnikatelská rizika, neuvážené investice, život „nad poměry“), stávají se insolventními. Pojem insolvence lze obecně chápat jako neschopnost dlužníka dostát svým peněžitým závazkům, jinak řečeno platební neschopnost. Zatímco o bohaté je vždy zájem a mnozí se cítí být povoláni k tomu, aby jim poradili či pomohli s jejich bohatstvím nebo od něho, ti insolventní to mají podstatně těžší. Jsou vystaveni nejrůznějším tlakům nejen ze strany věřitelů oprávněně žádajících úhradu svých pohledávek, ale i „dravců“ snažících se profitovat na jejich nelehké situaci.

     Ochrana věřitelů, ale i insolventních osob se uskutečňuje prostřednictvím insolvenčního práva, zejména pak prostřednictvím zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenčního zákona“, „IZ“ nebo „zákon“). Již z názvu insolvenčního zákona je patrno, že jím jsou sledovány dva základní cíle:

1. definice situací, za kterých se dlužník ocitá v úpadku,

2. stanovení způsobů řešení úpadku.

     Zákon v případě úpadku dlužníka však nepracuje pouze s kategorií „platební neschopnost“, jak bylo uvedeno výše, nýbrž pod pojem insolvence zahrnuje též předlužení. Platební neschopnost dlužníka je charakterizována tak, že dlužník má:

1. více věřitelů (tedy více než 2),

2. peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti,

3. své peněžité závazky není schopen plnit.

     O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

     Konečně pak zákon pamatuje též na stav, kdy úpadek může reálně hrozit. O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

     Aby mohla být poskytnuta dostatečná ochrana dlužníkům a současně vytvořena možnost co možná nejvyššího uspokojení pohledávek věřitelů, zákon člení samotné insolvenční řízení na dvě etapy. S každou z etap jsou spojeny zákonem předvídané účinky. První etapou je doba od zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka, druhou pak je doba od úpadku do skončení insolvenčního řízení.

     Zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení tyto účinky:

1. Pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou.

2. Právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem. To platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení.

3. Výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.

4. Další účinky stanovené zákonem.

     Uvedené účinky přetrvávají po celé insolvenční řízení. Za obzvláště významné je nutné považovat účinky uvedené pod body 1. a 3., tedy že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou, dále pak to, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést. V prvním případě to znamená, že věřitel, který má vůči dlužníku žalobou zahájeno řízení u obecného soudu, musí zažalovanou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení. Dále, s ohledem na skutečnost, že exekuci nebo výkon rozhodnutí zásadně nařizuje soud, nikoli exekutor, je patrno, že ihned po zahájení insolvenčního řízení je jakékoliv krácení majetku dlužníka provedené podle pokynu exekutora přímým porušením insolvenčního zákona.

     Zákon konečně uvádí, že od okamžiku zahájení insolvenčního řízení mohou věřitelé do insolvenčního řízení přihlásit své pohledávky vůči dlužníku.

     S rozhodnutím o úpadku je mimo přetrvávající účinky spojené se zahájením insolvenčního…