§ 319-319a ZP Vyslání k výkonu práce na území jiného členského státu EU

2.13.319

§ 319–319a ZP Vyslání k výkonu práce na území jiného členského státu EU

Mgr. Lenka Pavelková

Úplné znění

Ustanovení související

• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

  • § 16–17 – rovné zacházení a zákaz diskriminace

  • § 18–20 – právní jednání

  • § 78–100 – pracovní doba

  • § 101–108 – bezpečnost a ochrana zdraví při práci

  • § 109–111 – mzda

  • § 112 – zaručený plat

  • § 114–121 – složky mzdy

  • § 123–135 – složky platu

  • § 212–213 – dovolená za kalendářní rok

  • § 222a – náhrada mzdy a platu za dovolenou vyslaných zaměstnanců

  • § 238–242 – pracovní podmínky v těhotenství a mateřství

  • § 304 – výkon jiné výdělečné činnosti vedle svého zaměstnání

  • § 307a–309a – agenturní zaměstnávání

• Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů

  • § 87 – odůvodněné (kvalifikované) oznámení

  • § 98 – výjimka z povinnosti mít oprávnění k zaměstnání

  • § 102 – evidence občanů Evropské unie a cizinců

  • § 136 – povinnost vyslaného zaměstnance

• Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů

  • § 3 – kontrola

  • § 4 – žádost o pomoc, informace, oznámení nebo vymáhání pokuty nebo jiné sankce

  • § 37a až § 37c – kontrola a správní spolupráce při vysílání zaměstnanců

Právní úprava zákoníku práce v ustanovení § 319 ZP implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady EU č. 96/71/ES, o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Cílem této směrnice je koordinovat zákony členských států takovým způsobem, aby se vytvořila pravidla minimální ochrany základních pracovních podmínek zaměstnance, která musí dodržovat zaměstnavatelé vysílající zaměstnance do zahraničí za účelem vykonávání dočasné práce na území členského státu, v němž se služby poskytují. Směrnice se vztahuje na zaměstnavatele etablované v jednom členském státě, kteří vysílají zaměstnance do jiného členského státu v rámci nadnárodního poskytování služeb. Pro další aplikaci je nezbytné vysvětlit pojmy vysílání zaměstnance a nadnárodní poskytování služeb. Podle článku 2 Směrnice se za vyslaného pracovníka (zaměstnance) považuje pracovník (zaměstnanec), který po omezenou dobu vykonává práci na území jiného členského státu, než ve kterém obvykle pracuje.

Dále zákoník práce v § 319 implementuje Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU ze dne 15. května 2014 o prosazování směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb a o změně nařízení (EU) č. 1024/2012 o správní spolupráci prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu ("nařízení o systému IMI"), s cílem zabezpečit ochranu zaměstnanců, kteří jsou svými zaměstnavateli vysláni v rámci nadnárodního poskytování služeb, a zamezení obcházení a zneužívání pravidel stanovených směrnicí o vysílání pracovníků. Na § 319 dopadá i směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob při zpracování osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, resp. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), které rozvíjejí čl. 16 Smlouvy o fungování Evropské unie. Správní spolupráce dotčených orgánů členských států Evropské unie na základě předmětného návrhu je založena na využívání systému IMI.

Právní úpravy vysílání zaměstnanců se na úrovni sekundárního práva týká rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957, kterou se mění směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb.

V souladu s Úmluvou č. 95 Mezinárodní organizace práce o ochraně mzdy se posiluje mzdový nárok pracovníků vyslaných k výkonu práce v rámci směrnice o vysílání pracovníků a reflektuje Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle dodatkového protokolu každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek a nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva, což se dotýká oblasti ručení příjemce nadnárodně poskytovaných služeb. Požadavky na zákonnost takového zásahu do vlastnického práva jsou splněny, pokud je navrhovaný právní předpis v souladu s ústavním pořádkem, je dostupný, což je zajištěno prostřednictvím vyhlášení zákona ve Sbírce zákonů. Zákonnost právní úpravy by totiž nebyla naplněna, pokud by nebylo ručení příjemce nadnárodně poskytované služby jednoznačně formulováno tak, aby byla naplněna podmínka předvídatelnosti. Zákonnost také vychází ze záruk proti svévoli a účinné obraně, kterou tvoří možnost podání žaloby u příslušného soudu podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

 NahoruNadnárodní poskytování služeb

Nadnárodním poskytováním služeb je podle směrnice:

• vyslání zaměstnance zaměstnavatelem na území členského státu na náklady zaměstnavatele a pod jeho vedením, na základě smlouvy uzavřené mezi podnikem zaměstnance vysílajícím a stranou, pro kterou jsou služby určeny a která podniká v tomto členském státě, za předpokladu, že po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím zaměstnavatelem a zaměstnancem,

• vyslání zaměstnance zaměstnavatelem do organizace nebo podniku, který je ve vlastnictví skupiny podniků na území některého členského státu, za předpokladu, že po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím zaměstnavatelem (podnikem) a zaměstnancem,

• pronajímání zaměstnance agenturou uživateli etablovanému nebo podnikajícímu na území některého členského státu, za předpokladu, že po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi agenturou a zaměstnancem.

Podmínkou aplikace směrnice tak je vždy výkon činnosti (poskytování služeb) zaměstnancem pro třetí subjekt na území členského státu, kam je zaměstnanec zaměstnavatelem vyslán, a časová omezenost této činnosti.

 NahoruUplatnění české právní úpravy

Je-li zaměstnanec zaměstnavatele z jiného členského státu Evropské unie vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky, vztahuje se na něho úprava České republiky, pokud jde o:

• maximální délku pracovní doby a minimální dobu odpočinku,

• minimální délku dovolené za kalendářní rok nebo její poměrnou část,

• minimální mzdu, příslušnou nejnižší úroveň zaručeného platu, složky mzdy stanovené v § 114 až 118 ZP nebo složky platu stanovené v § 123 až 130 a § 132, 133 a 135 ZP,

• bezpečnost a ochranu zdraví při práci,

• pracovní podmínky těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň, které kojí, a zaměstnankyň do konce devátého měsíce po porodu a mladistvých zaměstnanců,

• rovné zacházení se zaměstnanci a zaměstnankyněmi a zákaz diskriminace,

• pracovní podmínky při agenturním zaměstnávání,

• podmínky ubytování, pokud je zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci,

• náhrady cestovních výdajů v souvislosti s výkonem práce s tím, že za pravidelné pracoviště se považuje obvyklé místo výkonu práce na území České republiky.

Jestliže jsou práva vyplývající z právních předpisů členského státu Evropské unie, z něhož byl zaměstnanec vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb, pro něho výhodnější, uplatní se tato (výhodnější) úprava. Výhodnost se posuzuje u každého práva vyplývajícího z pracovněprávního vztahu samostatně.

Pokud jde o minimální délku dovolené, minimální mzdu, příslušnou nejnižší úroveň zaručeného platu, složky mzdy stanovené v § 114 až 118 ZP nebo složky platu stanovené v § 123 až 130 a § 132, 133 a 135 ZP, tak se výše uvedené ustanovení neuplatní, jestliže doba vyslání zaměstnance k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb v České republice nepřesáhne celkově dobu 30 dnů v kalendářním roce. Vždy se však uplatní, jestliže je zaměstnanec vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb agenturou práce.

…